Možná vás to překvapí, ale zvuky, které vydávají divocí psi či vlci a divoké kočky se v mnoha ohledech liší od těch, které známe od našich domácích mazlíčků. Rozdílů je samozřejmě více, avšak ten hlavní je v tom, že divocí příbuzní nepoužívají hlavní zvukové projevy, které jsou s těmito zvířaty asociovány, tedy štěkot a mňoukání.
Zdá se to zvláštní – pes, který neštěká? Ale je tomu skutečně tak. Vlci a šakali mají jako nejběžnější zvukový projev vytí, avšak to má jiný účel. Zatímco štěkot slouží k přilákání pozornosti, vytí slouží ke svolání smečky a jako její stmelovací rituál.
Podobně je tomu u koček. Ty divoké samozřejmě vřeští a křičí, ale typického mňoukání se od nich nedočkáme. To platí nejen o těch velkých, ale i o těch malých, které se vzhledem od svých domestikovaných příbuzných příliš neliší.
Samozřejmě se nabízí otázka, proč tomu tak je. Odpověď je jednoduchá. Tyto zvukové projevy jsou určeny pouze pro komunikaci s námi lidmi, případně byly lidmi vyšlechtěny a podporovány. Příkladem může být štěkot, který byl (a stále je) žádán u hlídacích psů jako efektivní metoda, jak upozornit majitele, že na jeho pozemku je nezvaný host.
U mňoukání je situace poněkud jiná. Vychází totiž z chování koťat. Ta jako velmi malá mňoukají, když od své mámy něco potřebují, ať už se jedná o jídlo, očistu nebo zkrátka pozornost. Když však vyrostou, toto chování u divokých koček mizí – není k němu totiž důvod. Potravu si dospělá divoká kočka opatří sama, stejně jako se sama umí očistit. A coby solitární lovec pozornost příliš nevyžaduje.
V domácích podmínkách však mňoukání přetrvává, a to proto, že kočky dobře ví, že jsou na nás závislé. Doma si například nemohou jít ulovit potravu, když mají hlad, a i u těch polodivokých platí, že to, co jim dává člověk do misky, je často chutnější. Navíc, proč vynakládat energii na potenciálně neúspěšný lov a být pak ještě víc hladový, když lze jednoduše na člověka mňouknout a potravu dostaneme? Je jasné, co je pro kočku výhodnější. A ony to vědí také.
